Karneval v brazilském Riu - zažil jsem na vlastní oči a potkal přitom krajany z Brna

V televizi působí brazilský karneval velkolepě - na vlastní pěst působí mnohem silněji, emočně, davově... To je silný zážitek na celý život

Je únorové ráno a já mířím po 5 denním putování po Španělsku pravidelnou leteckou linkou dál do Brazílie. Let ze západní polokoule přes rovník na jižní polokouli trvá 12 hodin. Zatím co na letišti v Madridu bylo 10°C, na letišti v Riu de Janeiru neklesla teplota pozdě večer pod 30°C. Je tu hic. Dozvídám se, že linka nočního autobusu městské hromadné dopravy byla kvůli vysoké kriminalitě již dávno zrušena. To pro mě znamená, že musím jet do centra města taxíkem. Bohužel noční ceny taxi jsou o 50% vyšší než ceny taxi přes den. Jsem sám, jen s batohem na zádech, kreditní kartou schovanou v botě a s 30 americkými dolary v kapse (cca 800 Kč). Marně postávám u přepážky letištního taxi a řeším, jak se bezpečně dostat do centra města na hostel. Po chvíli k přepážce přistupují dva mladí Brazilci – mladík s dívkou ve věku kolem 30 let - vracející se ze 14 denního putování po Evropě. Jedou také do centra města a nabízejí mi spolujízdu. Jsem štěstím bez sebe, dávám jim českou čokoládu a pár ryze českých sladkostí. Celou cestu taxíkem si v angličtině povídáme o Evropě. Všímám si, že noční taxi projíždí křižovatky pomalu, a to i když na semaforu svítí červená. Ptám se, jak je to tady s dodržováním pravidel. Na to mi mladí Brazilci odpovídají, že kvůli vysoké kriminalitě se v noci křižovatky projíždějí na červenou, ale pomalu, aby se nemuselo zastavovat a bylo to pro všechny bezpečné. Pak mi říkají, že systém automatického zamykání aut za jízdy pochází právě z Brazílie a dalších jihoamerických států, kde se auta běžně na křižovatkách přepadávají. Po těchto větách jsem se již moc bezpečně necítil – ani v zamčeném taxi.

Další z nepříjemných faktorů bylo to, že jsem do Ria přiletěl v termínu právě probíhajícího světového karnevalu. Místní školy Samby zde předvádějí slavnostní alegorické průvody. Město tepe životem a extrémním počtem turistů a tak i riziko kapesních zlodějů a dalších pouličních přepadení je v tomto termínu velmi vysoké. Nejsem si jistý, jestli má cesta byla správně zvolená. Termín hlavního karnevalu byl čistě náhodný. Na druhou stranu spoléhám na to, že jsem se před odletem spojil prostřednictvím české Facebookové cestovatelské seznamky se skupinou tří českých turistů - dobrodruhů z Moravy, kteří budou v Riu trávit 5 dní na karnevalu. Je skoro půlnoc a taxík mě konečně přivezl na hotel – tedy poblíž hotelu. Taxikář nemůže v mapě najít můj hotel a tak si bere můj mobil s rezervací a volá na recepci hotelu. Dlouho kroužíme systémem jednosměrných ulic. Několikrát jsme (ano, o půlnoci) zůstali trčet v koloně aut, až se nám nakonec téměř po hodině od počátku jízdy podařilo najít to správné místo. Taxikář je naštvaný, že na začátku domluvená cena je vyšší než jeho náklady, ale za to já nemohu. Poněkud ve smíšených pocitech lezu do postele jednoduchého cestovatelského hostelu, který neoplývá luxusem, spíše naopak. Za to se nachází přímo v centru Ria a pod okny pochodují taneční průvody. Celé město žije, všude hraje hudba, jsou 02:00 hodiny ráno a všude se tancuje! S údivem jdu tedy ven nasát trochu karnevalové nálady, samozřejmě mám také strach. Venku je stále přes 30°C, vlhko a je cítit zápach moči. Ulice je plná polonahých lidí, všude jsou ženy v maskách (zdobené podprsenky, bílé vysoké kozačky, jsou spíše nahé než oblečené). Gayové tančí oblečeni za okřídlené anděly a další skupiny lidí se v opojení alkoholu baví. Město tepe životem, tak velkou tančící párty jsem ještě nikdy neviděl. Dávám si jedno místní pivo a po 20 hodinách beze spánku si jdu lehnout (časový posun je – 5 hodin).

Druhý den ráno se probouzím až v 11 hodin místního času, stále mi chybí 5 hodin. Ale ze zkušeností vím, že za 3-5 dní se můj biologický rytmus přizpůsobí (tzv. jet lag – pocit, kdy vám chybí čas a je třeba se přizpůsobit jiným biorytmům odlišného časového pásma). Vyrážím na obhlídku města - všude jezdí uklízecí vozy, na zemi se válí spousta prázdných láhví od alkoholu, ve 35° vedrech všude cítím pach moči. Mé první kroky vedou ke stánku s místním občerstvením. Kupuji si tlustý párek v jakémsi tlustém rohlíku s kečupem a nahoře něčím nahrubo posypaným. Ochutnávám, šklebím se, bohužel hladový pokračuji v jídle. Párek je sladký, rohlík je sladký, kečup je sladký a po mém dotazu, co je ta hrubá tmavá posypka se dozvídám, že se jedná o jakýsi brazilský drcený kořen. Asi koření, nebo něco na ten způsob… Sladké maso, se sladkým pečivem a sladkým kečupem je na mě moc, bohužel mám hlad a kupuji si další. I to k cestování patří, podle front lidí usuzuji, že se pravděpodobně jedná o místní oblíbené jídlo. Podařilo se mi najít free wifi připojení a tak se snažím pomoci Facebooku kontaktovat skupinu 3 Čechů z Moravy. Podařilo se, za 2 hodiny dorazí za mnou do centra města na hostel a ubytují se společně se mnou. Po šťastném setkání s cizími lidmi (ale Čechy, což je v Brazílii vzácností) vyrážíme společně do města najít překupníky, kteří by nám prodali lístek na večerní Sambadrom. Sambadrom jsou dvě velké tribuny umístěné proti sobě, kde uprostřed na cca 2 km úseku tančí v průvodu školy Samby. Tyto dvě velké tribuny mají kapacitu 70.000 lidí a lístky se dle oficiálních zdrojů prodávají na jméno a pouze občanům Brazílie. Lístky se kupují na každý večer zvlášť – celkem 5 večerů, cena vstupenky je od 750 Kč výše (horní hranice se nám nepodařila zjistit). Kupujeme si tedy 4 vstupenky na jeden z večerů, dostáváme instrukce, mapu a bezpečnostní tipy na večer.

Další den míříme na 710 metrů vysokou horu Corvorado, která je na okraji Ria. Právě tady r. 1931 byla slavnostně vystavena k výročí Dni nezávislosti socha Krista Spasitele. Brazilci jí neřeknou jinak než Cristo Redentor. V souvislosti s tím mě napadá, že v Brazílii se nemluví španělsky, jak je většinou na jihoamerické státy známo, ale portugalsky.

Cesta na vrchol je krátká, ale velmi strmá. Přepravu zajišťují místní domorodci, kteří si za transfer neřeknou moc peněz. Cesta minibusem nahoru trvá cca 15 minut. Nahoře se zcela náhodně setkáváme se 2 mladými Čechy z Prahy ve věku cca 30-35 let. Všímám si, že muž má v obličeji podlitiny. Vypráví mi, že je chtěli na ulici okrást o fotoaparát a on se bránil, což neměl dělat. Zloděj byl jištěný a v okamžiku, kdy se tento Čech rozběhl za zlodějem s jeho fotoaparátem (údajně teprve 15 letý kluk), se na něho rozběhli další 3 již dospělí chlápci, o kterých neměl předtím ani ponětí a surově jej zbili. To vše se stalo za denního světla, kolemjdoucí nic nedělali, nereagovali, nevšímali si akce.

U sochy Krista se nám nepodařilo pořídit kvalitní fotografie. Nahoře byla mlha a opar, takže na většině fotek jsou zachyceny jen nohy Krista. Bylo legrační, když se některé mraky rozplynuly a turisté v tu chvíli kolem zmateně pobíhali, pokřikovali jeden na druhého a rychle fotili. Po pár sekundách zase byli zklamáni a čekali smutně na další okamžik. Socha je celá z železobetonu, není s vyhlídkou jako socha Svobody v New Yorku, stojí na 7 metrovém podstavci a její samotná výška je 30 metrů. Pro zhlédnutí sochy (Rio de Janeiro je velké a sochu nejde vidět ze všech míst) doporučuji pobyt na světoznámé pláži Copacabana, odkud je krásně vidět na Rio, kopce a v pozadí na sochu Krista. Tento pohled je majestátní! Únorové koupání v Atlantickém oceánu je příjemné. Oceán je teplý, teplota vzduchu dosahuje přes 35°C, jižní polokoule zažívá letní roční období. Kdo se plánuje vydat na karneval do Ria, neměl by zapomenout na plavky. Samotná pláž Copacabana nepůsobí nijak vábně. Je to velká, dlouhá pláž se spoustou lidí a obchodů – romantiku tady nečekejte! Ale dost bylo kritiky – město nabízí spoustu krás, mezi které patří hora, které nikdo neřekne jinak než „Cukrová homole“ – hora ve tvaru úzkého vysokého kuželu vystupující z oceánu na okraji Ria, kam vás vyveze lanovka a odkud je krásný výhled na Rio de Janeiro se sochou Krista Spasitele.

Další den se touláme městem, navštěvujeme kostely, baziliky, obchody se suvenýry, ochutnáváme jídlo a těšíme se na večer, kdy nastává vrcholný okamžik naší cesty. V 19:00 hodin na Sambadromu začíná hlavní karneval. Míříme tam o 2 hodiny dříve, celé město na nás působí jako termitiště – všechny skupiny turistů putují na stejné místo a náhodně se setkávají. Všechny cesty se spojují a davy turistů se s každým kilometrem zvětšují a napojují jednotlivě na sebe. Dostáváme se k Sambadromu. Kvůli bezpečnosti a doporučení domorodce (překupníka se vstupenkami) mám u sebe pouze mobil na focení a vstupenku – žádné peníze, žádné doklady, žádné cennosti. Vzhledem k teplotám přes 30°C mám na sobě jen sandály a kraťasy – vypadám nezajímavě a toho chci docílit.

Před 19:00 hodinou by se dala atmosféra krájet – lidé na tribunách tančili, povzbuzovali se navzájem. Celým areálem hrála hlasitě Samba, nad hlavami nám stále kroužily vrtulníky – a to policejní a televizní s kamerami. Kamery a jeřáby s kamerami byly snad úplně všude. Na tribunách byly velké projektované billboardy s přímým přenosem a na záběrech z vrtulníků, byly vidět loga BBC, CNN a dalších světových médií. Dopravní letadla létala během celé akce výjimečně v nízké výšce, aby přistávající pasažéři alespoň z dálky viděli průvody alegorických vozů. Ta atmosféra byla úžasná, nejde ničím popsat. Kromě narození synů jsem nezažil většího okamžiku. Adrenalin z nás všech vyzařoval, hudba hrála, lidé tančili, něco takového gigantického a davového jsem nikdy v životě ještě nezažil. Vedle nás stála skupinka 5 turistek, které kvůli karnevalu přiletěly až Austrálie. Údiv diváků zmocnil každý přelet velkého dopravního letadla (výjimečná situace, protože nad centrem města nemohou dopravní letadla z bezpečnostních důvodů přistávat ani kroužit) a také pod nimi kroužící televizní a policejní vrtulníky. Těžko toto popsat… Radost, euforie, davové šílenství, tanec, nezkrotná zábava… Tyto přehlídky školy Samby probíhají 5 dní. Samotné vystoupení – průvod - trvá cca 3 hodiny. Celou událost jsem nafotil a nahrál. Těší mě, že kdykoliv si na www.youtube.com zadám „Carnival Rio“, mohu vidět něco divokého a senzačního, kde jsem díky Bohu mohl osobně být.

Další den společně míříme opět na pláž Copacabana. Koupeme se, nakupujeme suvenýry, ochutnáváme místní nápoje. Den probíhá v rozlučovacím duchu s městem. Skupinka tří Čechů z Moravy letí další den domů. Mě čeká cesta dál. Ráno nasedám na autobus, ve kterém mě čeká 7 hodinová cesta do 500 km vzdáleného brazilského velkoměsta Sao Paulo (12 mil obyvatel). Tady mám v plánu již sám strávit další 4 dny a pak letím zase dál, na další cestu do vzdálené Argentiny. Mé dlouhé putování je teprve na začátku, ale o tom napíši zase až příště…

Radim Teodor Bílek