V únoru do Kazachstánu? Jen pro silně otužilé povahy!

Mrazivá zima tak silná, že cítíte ledové vložky v nose. Ledově křupající sníh pod nohami přestávající klouzat. Zima tak silná, že ani psa venku pobíhat neuvidíte. A my dva - blázniví Češi Karel a Radim, natěšení na pořádnou zimu!

Oficiálně Republika Kazachstán je rozlehlá země, která se svou velikostí řadí mezi nejrozsáhlejší země světa. Svou rozlohou je 34 x větší než Česká republika a dostat se do ní trvá letadlem z Prahy více než 6 hodin. Bohužel přímý spoj mezi Prahou a Astanou není, a tak se cesta mnohem více směruje ještě s mezipřistáním v Moskvě, Kyjevě či Istanbulu. Já a můj kamarád Karel (tedy ryze pánská jízda) jsme zvolili jinou alternativní cestu a to 5 hodinový přímý let z Budapeště přes maďarskou nízkonákladovou leteckou společnost.

Let ze střední Evropy do střední Asie je už sám o sobě zážitkem. Letíme nad Černým mořem, později nad Kaspickým mořem až nakonec protneme Ural dělící Evropu od Asie. Kazachstán vypadá z letadla jako velká placka a je tomu tak. Země je to plochá, bez jakýkoliv kopců či reliéfu krajiny. Jediné hory majestátně vyčnívají v jihovýchodní části země u hranic s Čínou a Kyrgyzstánem, kde se také nachází nejvyšší hora Kazachstánu s nadmořskou výškou 7.010 m n.m. Ovšem zbytek této země je plochý, pustý a prázdný. Snad i proto byl Kazachstán tehdejším Sovětským svazem vybrán pro stavbu známého kosmodromu Bajkonur, odkud ještě i dnes vzlétají rakety do vesmíru. Také obrovská, rozlehlá Kazašská step slouží pro návrat přistávacích modulů z vesmíru zpět. Ano, Kazachstán je pustý a prázdný, ovšem to neplatí pro hlavní město Astanu, kterou nechal před 21 lety vystavět a prohlásit za nové hlavní město tehdejší (a také i současný) prezident Nursultan Nazarbajev. Usoudil, že tehdejší hlavní město Almaty je příliš blízko Číně a Kyrgyzstánu a je tedy strategicky velmi nebezpečné mít toto město blízko hranic. Dovedete si představit, co by kazachstánský prezident provedl s Vídní či Bratislavou nyní? Přestěhoval by je! A tak (velmi jednoduše a lidově řečeno) postavil roku 1997 nové hlavní město na zelené louce a buduje jej dodnes dál. Země má velké nerostné bohatství – vlastní nemalé naleziště ropy a zemního plynu a tak město roste a připomíná mi osobně Dubaj. Vše co vidíme, není starší než 21 let - všechny stavby, moderní výškové budovy, národní muzea, koncertní hala, ulice, prezidentský palác, letiště, opravdu úplně vše.

Snad právě i proto byla minulý rok v Astaně pořádaná Světová výstava EXPO 2017, díky které Kazachstán zrušil mnoha zemím včetně České republiky povinné vízum. Návštěvníci a turisté z České republiky a dalších zemí tak mají do země volný vstup, což je dobrá zpráva pro české cestovatele a turisty. V současné době je Kazachstán trochu opomíjený, je vnímán zejména mladými lidmi jako bývalá sovětská republika a vlastně málo lidí v mém okolí něco o Kazachstánu ví. Osobně se domnívám, že díky zrušeným vízum se časem tato země dostane do hledáčku nejen českých cestovních agentur, ale také zaujme i jiné Evropské země už kvůli své dokonale promyšlené architektuře (všechny nové stavby mají na sebe návaznost, téměř každá stavba je architektonickým skvostem, ulice jsou navzájem na sebe kolmé - tak jako v USA, EXPO 2017, atd.).

Toť ale úvodem vše. Pryč s teorií – naše cesta začíná! První den, hned po příletu nás přivítala očekávaná zima – tedy spíše mráz. Je únor 2018 a aktuální teplota ukazuje -23 °C. Mířím tedy s kamarádem Karlem na hotel, který jsme si přes internet rezervovali ještě z Čech. Na hotelu nás překvapují nízké ceny. Noc v hotelu v centru města nestojí v přepočtu více než 200 Kč na osobu. Na hotelu potkáváme majitele, se kterým si sedáme k láhvi místního Kazachstánského koňaku a povídáme si o zemi. Majitel umí velmi dobře anglicky, říká, že mnoho mladých lidí a lidí středního věku umí plynule nejen rusky, ale i anglicky. Dozvídáme se, že průměrná mzda v Kazachstánu je v přepočtu přibližně kolem 6.000 Kč. Lidé v hlavním městě mají průměrnou měsíční mzdu v přepočtu 12.000 Kč. Z toho plynou značné rozdíly mezi venkovem, velkými městy v regionech a samotnou Astanou jako hlavním městem. I přes tyto značné rozdíly je současný prezident ve velké oblibě všech Kazachů. Majitel hotelu uvádí, že vláda dokonce odsouhlasila doživotní prezidentský mandát.

Další den vyrážím s Karlem na snídani do nedaleké kavárny. Vzhledem k místním cenám není třeba šetřit a tak nad kávou a zákusky trávíme téměř hodinu. Ranní mráz polevil, z původních -22 °C je pouze -19 °C. Míříme k prezidentskému paláci, překvapuje nás, že jsme jediní turisté. Palác se zdá být prázdný (žádné stánky se suvenýry, žádné turistické info, vlastně ani žádní turisté), jen občas přijíždějí nejrůznější černé limuzíny. Mezi některými vidíme Škodu Superb. Asi po 10 minutách focení na nás píšťalkou píská policista. Po chvíli něco křičí – očividně fotit se a pořizovat snímky u prezidentského paláce není vítané. A tak míříme s Karlem do Opery. Jedná se novou, velmi moderní a architektonicky zajímavou budovu postavenou sotva před pár lety. Její interiéry jsou nádherné, líbí se nám, že je celé město průběžně a ještě pořád stavěno v jednom architektonickém slohu. Naše procházky městem, i když je silný mráz, jsou přerušovány návštěvami obchodních center, památek a zajímavých míst. Mezi nejzajímavější místo osobně řadíme mezinárodní výstavu EXPO 2017, která právě minulý rok probíhala v Astaně. Areál mezinárodní výstavy je stále přístupný, platíme si lístek a v hlavní budově výstavy trávíme skoro celý den. Jednotlivá patra budovy jsou tematicky zaměřené na vodu, vzduch, zemi, alternativní zdroje anergie a pro nás nejzajímavější kosmonautiku a vesmír. Poprvé máme možnost osahat si vesmírný skafandr, prohlédnout si denní vybavení potřebné k přežití na mezinárodní vesmírné stanici ISS a další technické zajímavosti.

Večer pak míříme tradičně na hotel, popovídat si s místními Kazachy a zahraničními turisty, kterých je v Astaně velmi málo. Z rozhovorů s místními se dozvídáme, že vztahy Kazachstánu a Ruska jsou velmi vstřícné a že po rozpadu SSSR byl Kazachstán symbolicky poslední zemí, která se z tohoto společenství oddělila. Osobně mám na Rusko a jeho současné hrozby (zejména anexi Krymu) jiný názor, takže opouštíme toto téma a vrháme se při rozhovorech později jinam. Zatím co v České republice byly únorové teploty kolem 0 až -10 °C, teplota v Astaně hned další den ráno atakovala -24 °C. Bylo hned na první pohled vidět, že já a Karel jsme turisté. My jsme byli zabaleni v lyžařských rukavicích, teplých botách s kožichem a v péřových bundách. Místní Kazaši chodili s čepicí (zejména v tradičních beranicích), ale bez rukavic či šály a s veselým úsměvem na rtech. Jeden den se nám podařilo počasí a bylo „teplo.“ Telefon připojený na internet ukazoval -18°C. V ulicích jsme několikrát potkali mladé lidi s točenou zmrzlinou v ruce. Odpoledne už nám to nedalo a ptáme se na zastávce dvou mladých dívek, jestli jim u zmrzliny není zima. Dozvídáme se, že v lednu bylo v Astaně -34°C a že teď v únoru máme krásné teplé počasí. No, představu máme o teple každá strana jinou, ale je pravdou, že tento silný mráz v kombinaci s jasně modrou oblohou (celé dny nebyl ani mráček) působí na psychiku pozitivně a jinak než např. ve Skandinávských zemích, kde je obecně v zimě málo světla. Zjišťujeme, že vnímání zimy je velmi subjektivní. Uvědomujeme si, že i naše vnímání Kazachstánu bylo jiné, než je realita. Pro mnoho mladých lidí je Kazachstán spojený hlavně s filmem Borat. Pro starší generaci s kosmodromem Bajkonur. Sám za sebe uznávám, že Astana nás svou výstavbou překvapila. Černá díra kdesi v bývalém sovětském svazu se změnila v místo s moderní architekturou. A jak nám bylo po našem návratu zpět do ČR? Krásně teplo!

Radim Teodor Bílek