Víno, hory a arménský koňak Ararat - nedotčená Arménie nejen pro muže!

Nedotčená příroda, levné ceny, přátelští lidé a chutná arménská brandy! Co víc si může český cestovatel přát? Snad jen kvalitní doutník a dobrá společnost, ale i na to přišlo... Arménie je země, která stojí za návštěvu

Je jaro a já s Honzou přejíždíme hranice z Gruzie do Arménie. Jedeme maršrutkou, což je jakýsi ekvivalent levného postsovětského autobusu připomínající spíše ošuntělý a zašlý minibus. Cena za 5 hodinovou cestu z gruzínského hlavního města Tbilisi do arménského Jerevanu činí 10.000 AMD, v přepočtu 500 Kč. Sotva míjíme hranice uprostřed horského průsmyku, stoupáme stále výš. Asi po hodině cesty se dostáváme na náhorní plošinu a cestujeme v nadmořské výšce cca 2.000 m.n.m několik hodin. V maršrutce jsme jediní turisté, zbytek spolucestujících tvoří gruzínské a arménské rodiny, které nás stále pozorují. Během každé přestávky na toaletu či občerstvení cítíme oči lidí, občas se s námi chce dát někdo do řeči. Bohužel narážíme na jazykovou bariéru, protože místní to na nás zkoušejí rusky. Snažíme se vysvětlit, že starší generace Čechů sice pamatuje výuku ruského jazyka, ale mladá generace se učí spíše německy či anglicky. Bohužel místní nám nerozumí, ale s úsměvem přikyvují a snaží se všemožně navázat rozhovor. Je to příjemné, připadáme si trochu jako exoti, ale vztah Arménců k Česku je velmi přívětivý. Tento národ, který byl do roku 1991 součástí Sovětského svazu, nás stále vnímá jako vzdálené bratry, kteří mají Čechy velmi rádi.

Po 5 hodinách jízdy konečně sjíždíme z hor, sníh postupně mizí a před námi se rozprostírá Jerevan. Jedná se o hlavní město s počtem obyvatel připomínající Prahu (přesně 1.283.000 obyvatel). Překvapuje nás, s jakou rychlostí se staví místní domy. Všude vidíme rozestavěné budovy s jeřáby, nově opravené silnice, všude se něco buduje a staví. Jerevan v roce 1988 postihlo silné zemětřesení (7,2 Richterovy stupnice), kdy zemřelo přes 25.000 obyvatel. Současně Arménie patří k zemím s nalezištěm břidlicového plynu. Soudím tedy, že dostatek příjmu a nová postkomunistická éra je stále v rozkvětu. Před vstupem do Arménie jsem s kamarádem Honzou z Plzně procestoval sousední Gruzii a nemohu se ubránit dojmu, že Arménie je na tom ekonomicky mnohem lépe. Spouštím na mobilu GPS a necháme se vést pomoci navigace k levnému hostelu, který jsme měli přes stránky www.booking.com rezervovaný. Cena za jednu noc v cestovatelském hostelu je pouze 3.000 AMD, v přepočtu 150 Kč. Na hostelu si povídáme s Arméncem a Egypťanem, který nás nadšeně zve na cestu do Egypta. Celý večer se bavíme o jeho rodném městě na břehu Suezského průplavu, o památkách v Egyptě, o komunitě křesťanů žijících skrytě mezi muslimy. Je to zajímavý cestovatelský večer. Pijeme červené víno, prohlížíme si fotky z egyptského mobilu, probíráme dokonce i zahraniční politiku.

Další den ráno si s Honzou kupujeme snídani - místní arménský chléb a domácí sýry. Máme s Honzou už hodně nacestováno, ale tak dobrý chléb jsme ještě nikde nejedli. Je božský!!! Je tak dobrý, že jej nosíme stále v ruce a suchý jen tak ukusujeme. Vypadáme jako dva vandráci s batohy na zádech a okousaným chlebem v ruce - ale nemůžeme si pomoc!

Dnešní cíl je jasný – v Jerevanu se nachází destilérka, kde se vyrábí proslulá brandy Ararat. Za poměrně levné vstupné 2.000 AMD, v přepočtu 100 Kč, se dostáváme na prohlídku destilérky v anglickém jazyce a s ochutnávkou brandy. Nejprve ochutnáváme desetiletou brandy, později dvacetiletou a jako vrchol 90 let starou brandy. Naše chuťové pohárky prožívají extázi, ještě nám k tomu chybí dobrý doutník! 90 let stará brandy má sirupovitou konzistenci, vzniklou z postupné přeměny alkoholu v cukr. Ochutnávka té nejlepší brandy je velmi malá, za to s dvacetiletou či „pouze“ desetiletou brandy se nešetří a rádi vám i přidají. Naše prohlídka byla 4 členná, jen já, Honza a dva ruští cestovatelé. Je příjemné, že tato země není v hledáčku cestovatelů a dobrodružných cestovatelů je zde jen poskromnu. Tomu odpovídají i ceny – pro nás Čechy velmi levné.

Po dalším večeru u vína a zakoupené brandy Ararat uleháme v napůl podroušeném stavu do postele. Druhý den máme v plánu památky vzdálené cca 30 km za Jerevanem. Nasedáme do taxíku zn. Lada a za 4.000 AMD, v přepočtu 200 Kč jedeme 30 km taxíkem do hor.  Míříme do velmi starého kláštera Gerhard, který pochází ze 3. stol.n.l. Jedná se velký opuštěný klášter, na turistickém parkovišti není žádný turista, jen u stánku nadšeně přešlapují dva prodejci místních pochoutek. Jedná se o vlašské ořechy zalité do jakési tuhé směsi na bázi medu, karamelu a želatiny. Ochutnáváme, kupujeme, fotíme. Taxikář nás stále přemlouvá, slibuje, že na nás zdarma počká a pak nás odveze kam budeme chtít. Dlouho se nám to s Honzou nelíbí, dlouhé přemlouvání působí podbízivě až manipulativně, taxikář se nenechává odmítnout. Nakonec si plácneme, je nám jasné, že tady v horách další auto neseženeme.  Zatím co se s Honzou kocháme a fotíme, taxikář na nás dvě hodiny čeká a klábosí s dvěma prodejci sladkostí. Po dvou hodinách si pro nás taxikář přichází a nabízí nám k prohlídce Mithrův chrám, který je cestou zpátky do Jerevanu. Tento chrám z 1. stol. n.l. byl zasvěcený antické mytologii a božstvu slunce. Jedná se o velmi starou památku, budící i v nás křesťanech respekt. Večer si s Honzou opět kupujeme červené víno, místní sýry a jdeme na hostel k našemu příteli z Egypta. Celý večer pak povídáme o České republice, západní Evropě a hlavně Evropské Unii.

Další den si vyrážíme jen tak na prohlídku Jerevanu. Nemáme žádný bližší cíl, kocháme se horou Ararat, která leží cca 10 km za hranicemi Arménie v Turecku a je z Jerevanu nádherně vidět. Na této bájné biblické hoře údajně přistál Noe se svou Archou záchrany. I když hora leží v těsné blízkosti Arménie a je na Tureckém území, je symbolem Jerevanu a místní jsou na ní náležitě hrdí. S Honzou si kupujeme další láhev brandy Ararat, podařilo se nám sehnat i pár pohlednic. Příští den máme v plánu opět se vrátit cca 500 km do sousední Gruzie. Zbývá nám projet ještě další část této sousední země, ale o tom bude další povídání...

Radim Teodor Bílek