Cestou necestou, až do Ázerbájdžánu - 3. díl Jedeme autostopem!

Před 5 lety jsme se vydali na Kavkaz procestovat Gruzii s Arménii. Litovali jsme, že do sousedního Ázerbájdžánu se vzhledem k vízové povinnosti a pouze 8 dní plánované dovolené už nedostaneme. Trvalo to 5 let a náš cíl se splnil!

Čtvrtek 21.2.2019 Bahenní sopky Mud Vulcano

Budíček, sprcha a hurá na snídani. Tak kam dnešní den? Bahenní sopky, bahenní sopky, navrhoval Radim už od Náchoda. Fajn souhlasil jsem. No jo, na recepci nám potvrdili, že tam autobus nejede a vlaky jen nákladní. Nevadí, zavolali Uber. Za 26 mandátů, tedy za 350 korun nás dovezl 70 km do divočiny, ale 5 km před stanoveným cílem to řidič i jeho Mercedes s náhonem 2x2 vzdali. Po úplatku 3 manatu, tedy 40 korun dojel ještě 2 km a pak málem autem zapadl. Podle fotek vám dojde proč. Po opuštění vozu nás přivítalo bahno a neopustilo nás po velkou část výpravy. Cesta vzhůru probíhala vesele a kluzce. Po ujití 3,5 km se zastávkami na focení, močení a vyprošťování z bahna jsme dorazili k cíli. Na vrcholu jsme potkali Návštěvníky s jejich bílým vozem Lada Niva 4x4. Vidět bahenní sopky na vlastní oči je opravdu úžasný zážitek roven cestě k nim.

Na zpáteční cestě si chtěl Radim vyfotit pár industriálních snímků zásobníků na tekuté látky. Po výhružném zaštěkání místního psa Radim stáhl oháňku a šel si vyfotit pouze staré industriální barely (podle mě jsou pouze zrezivělé a staré). Další památka byla vzdálena zhruba 25 km, což jsme usoudili, že není možné ujít bez pomoci třetí osoby s vozem. Vyrazili jsme tedy po staré cestě k dálnici na benzínovou pumpu ke které jsme se dostali přes tříproudou dálnici. V Českých podmínkách neřešitelná situace. Především z důvodu rychlosti aut a hlavně, naše dálnice nemají tři pruhy. V tuhle chvíli máme v nohách přes 12 km a potkáváme benzínku.

Čtvrtek 21.2.2019 Jedeme autostopem směr Gobustán

V minulém příspěvku, končíme na benzínové pumpě - naší záchraně. Horký sladký čaj s plátkem citronu a příjemní lidé nás dostali ze splínu a beznaděje, jak asi budeme stopovat na dálnici?... Jen pro upřesnění, mluvím-li o čaji, jedná se o černý sypaný čaj a čajovou konvičku o objemu cca 0,8 l. Za cenu 13 Kč. Na rozdíl od Starého historického města v Baku, kde stála stejná konev čaje 135 Kč. Od kluka, co obsluhoval kasu, byl vznesen dotaz, proč zrovna Ázerbájdžán? Tuhle otázku dostáváme, krom našich přátel doma i zde, skoro od každého s kým se zapovídáme (těch lidí je opravdu hodně), že Radime. Po spravení nálady a dopití čaje, je před námi úkol, najít nějakého řidiče, co by byl ochoten naší výpravu odvést do Gobustánu. Vylezeme před benzínu a tu opět zapracoval Radim. A drze, ve vší slušnosti se ptá jednoho mladíka, zda by nebyl tak laskav a nehodil nás dál. Slovo dalo slovo a my po natankování sedíme v autě a míříme dál k novým cílům.

Původně byl plán se do další destinace dostat pěšky od sopek, ale po varování místním průvodcem, že na cestě jsou divocí psi a cesta je nebezpečná, nás tato myšlenka opustila. Klacky ani kamení po ruce nejsou a koulí z bahna divokého a hladového psa nezastrašíš. Tak zpět na dálnici. Přistáváme v Gobustánu. Mladík v autě nám povídá, že plánuje navštívit letos Prahu a že se moc těší. Pak se ještě moc omlouvá, že nás nemůže hodit až do národního parku, ale že dost spěchá. Loučíme se s naším andělem a hurá směr Gobustánské skalní památky. Máme to asi 6 km.

Okamžitě co vyrážíme dál nás obestoupí skupinka zombí... Ne to je jinej film... Ok, tak taxikářů. A že ten jejich taxi je nejlepší, nejlevnější... Radim byl rychlejší a vzdálil se včas, já se musel jednomu vykroutit ze sevření a následně se i mě podařilo uniknout. Ještě, že mne žádný nepokousal... (safra už zase jinej film.) Vyrážíme dál.

Radim opět ve svém živlu, se jal stopovat. A hned třetí auto, bílá Lada nám s ochotou zastaví. S povděkem nasedáme, a jak dosednem vytahuje zákeřný řidič majáček TAXI. Vedle mne se probudila sopka. No vlastně Radim a hned začal, že to jako ne! Taxi nechceme a že vystupujeme!!! Řidič i spolujezdec hýkali smíchy a naznačovali rukama, že je to v pořádku, vezmeme vás zdarma.

Dobře naladění vystupujeme u národního parku a k muzeu to máme už je co by kamenem dohodil a zbytek doběhl. Asi tak 1 km.

Čtvrtek 21.2.2019 Gobustánské skalní památky, aneb někdo ryl obrázky do skály, ale Honza to nebyl...

Vystupujeme ze staré bílé Lady, tedy z autostopu a vydáváme se pěšky zhruba 1 km do Gobustanského muzea. Nejsme úplně knižní a památkoví fandové (po práci na jednu světlou knížku do knihovny opravdu nechodíme), ale abychom pochopili historii a příběh tohoto místa, je třeba se s místem a lidmi sžít a získat potřebné informace. Zjišťujeme, že tady kdosi před 4 tisíci lety ryl obrázky do skal a byl to asi opravdu fanda či fandové, protože těch obrázků je tady téměř šest tisíc. Tyto obrázky pochází z doby ledové, až do středověku. Tedy kameny a dláta se předávali z otce na syna, ze sestry na matku a bratr sestřenici, praotec Libuši, Karel čtvrtý Masarykovi... no, a pak přišel Honza s Radimem a ti už kreslit měli zakázáno.

Pardon, trochu jsem ujel... Tak tedy zpátky k příběhu. Po Honzovým nákupu magnetky jsme se vydali pěšky do velmi strmého kopce. Honza by jistě řekl, že to byl jen malý kopeček - nicméně šli jsme 1 km do prudkého kopce do skal, abychom viděli všechny ty obrázky, které jsou zároveň zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO. Celý ten příběh by byl jednoduchý, kdyby nebylo 30 minut před zavřením celé památkové rezervace. Prolítli jsme tedy tuto jednu z největších památek Ázerbájdžánu, potřebně zdokumentovali a dali se opět na smlouvání a citové vydírání místních řidičů.

A podařilo se! Asi po 50 metrech naší chůze (do hotelu v Baku to bylo přibližně 70 km) nás vzali zaměstnanci. Domluvili jsme se, že nás odvezou 1 km k muzeu a z tama již jezdí každý den po práci zaměstnanecký autobus do Baku a je to celé vše třeba domluvit. Pochopili jsme, že mnoho z těchto lidí žije a bydlí v hlavním městě a sem je každé ráno sváží 70 km pracovní autobus. "A cena?" Ptám se hned smutnými oči. Je třeba to dořešit... Náš mladý řidič se v legraci dohaduje s postarším řidičem firemního autobusu. Vnucuje mu 1 papírový manat (v přepočtu 13 korun - nejmenší papírová bankovka), ten mu ho v zápětí s brbláním vrací a bere to jako urážku, protože peníze od nikoho z cestujících nevybírá a vybírat nebude. Tuto pro všechny kolem zábavnou hru hrají asi 2 minuty, až se nakonec shodnou, že autobus přece pravidelně hradí zaměstnavatel a jedno, nebo dvě místa v poloprázdném autobuse nebudeme řešit.

Jsme tady. Jedeme! Musíme potvrdit, že celý tento den (sepsán na tři dlouhé příspěvky a toto je poslední z nich) byl opravdu výživný, plný zážitků a hlavně plný fajn lidiček. Místní nás mají rádi. Mezi bohatými ruskými turisty s VIP řidiči, drahými fotoaparáty a šperky budíme svým dobrodružným přístupem a stopováním respekt. Všichni se s námi přátelsky baví, pomáhají nám, vypráví o svých rodinách a toto jsou emotivní zážitky, které jdou těžko slovy popsat. Po hodině jízdy nás autobus vysazuje v Baku u stanice metra, zaměstnanci muzea se s námi loučí a my mizíme hluboko v metru.

Čtvrtek 21.2.2019 Zamyšlení a poděkování lidem, kteří nám po cestě pomáhali

Konečně jsem našel ten pravý obrázek pro mé životní moto, že i cesta může být cíl! A víte co, my na konec této cesty s Honzou a pěšky opravdu došli!

Byly i jiná místa, tentokrát mnohem vzdálenější, kam bychom bez těchto skvělých lidí pěšky už nedošli. Takže díky moc a ahoj! Ázerbajdžánsky "coch savol a sao"!

V příštím díle navštívíme chrám ohně v Ateshgah, vyplujeme lodí na Kaspické moře, Radimovi se podaří vniknout na kapitánský můstek a s foťákem přepadnout kapitána lodi (doslova) a Honza navštíví muslimského holiče.

Radim Teodor Bílek

a Jan Melka